Proč jsem metodu vymyslela

Začalo to u mě. Roky jsem usínala v pořádku a pak se budila ve tři ráno, s bušícím srdcem a hlavou, která během vteřiny naskočila do plných otáček. Ráno jsem fungovala, večer se těšila na postel, a v noci to začalo znovu.

Zkoušela jsem všechno, co se doporučuje. Nechodit na telefon, dýchat, psát si myšlenky, bylinky. Chvíli to pomohlo, pak přestalo. Docházelo mi, že se snažím uklidnit hlavu, zatímco napětí sedí úplně jinde — v čelisti, v bránici, v bedrech. V těle, které celý den drží.

Zlom přišel, když jsem přestala spánek opravovat večer. Začala jsem pracovat s tělem hned ráno a nechala jsem ho poprvé se roztřást. Ten třes mi připadal divný a zároveň mi bylo jasné, že něco odchází ven. Za pár dní jsem se v noci probudila — a usnula zpátky.

Pak jsem to zkoušela s dalšími ženami. Byly to ženy po pětačtyřicátém, které vedly firmy, rodiny i domácnosti a v noci ležely ve tmě se srdcem v krku. Fungovalo to stejně: ne když přemýšlely, ale když se hýbaly, třásly a nechaly tělo dokončit, co dlouho nedokončilo.

Tak vznikla metoda. Osm dní, každý den pár minut, žádný boj se sebou. Dala jsem jí svoje jméno, protože za ní stojím a protože jsem si každý ten krok napřed prošla sama.